V této epizodě si Lucie Kroftová povídá se dvěma inspirativními hostkami z Českého vysokého učení technického (ČVUT) – Janou Bertlovou, speciální pedagožkou a kariérovou poradkyní ze Střediska pro podporu studentů se specifickými potřebami ČVUT ELSA, a Ivou Hájkovou Pelákovou, koučkou a kariérovou poradkyní, která se významně podílela na vzniku oceněného programu Extra kariéra.
Společně hovoří o tom, jak podporují uchazeče a studenty se specifickými potřebami a jak lze tyto potřeby vnímat jako přínos, nikoli jako překážku.
Dozvíte se například:
- Proč má každá slabá stránka svůj silný protipól
- Kdy je ideální čas začít přemýšlet o své kariéře
- Co je projekt Extra kariéra, který získal uznání v soutěži Národní cena kariérového poradenství 2023
Textový přepis rozhovoru
Lucie Kroftová
Jmenuji se Lucie Kroftová a vítám vás u dalšího dílu ze série podcastu Kariéra bez bariér. A dnes zde vítám rovnou dvě dámy, které k nám přijeli z ČVUT, neboli Českého vysokého učení technického v Praze. Janu Bertlovou a Ivu Hájkovou Pelákovou.
Jana Bertlová
Dobrý den.
Iva Hájková Peláková
Dobrý den.
Lucie Kroftová
Jana Bertlová působí jako speciální pedagožka, kde se zaměřuje na podporu studentů se specifickými potřebami v rámci Střediska pro podporu studentů se specifickými potřebami ELSA. A Iva Hájková Peláková je momentálně koučkou a zároveň byla sedm let vedoucí kariérního centra, kde pomáhají studentům se vstupem na trh práce a jejich osobním rozvojem.
Jana Bertlová a Iva Hájková Peláková společně spolupracovaly i na projektu Extra kariéra, který byl vytvořen speciálně jako podpora pro studenty se specifickými potřebami, a nejen o tomto programu si budeme dneska povídat. Na úplný úvod se vás zeptám, co pro vás osobně znamená pojem kariéra nebo i studium bez bariér?
Iva Hájková Peláková
Tak kariéra nebo vlastně i to studium bez bariér je podle mě trošku jako když cestujete třeba MHDčkem, že se prostě dostanete tam, kam chcete, aniž byste museli zdolávat nějaké překážky. Takže pokud se nedostanu po schodech, zvolím si výtah, a to město mi ho musí postavit, nebo dopravní podnik mi musí umožnit se dostat do tramvaje.
A takhle je to s tou kariérou, že vlastně, a vlastně s tím studiem to asi doplní pak Jana, že otevíráme ty možnosti a každý se může dostat tam, kam chce a potřebuje. A zároveň to není jeden nějaký cíl, to jenom chci vyzdvihnout u kariéry obecně, že si to často představujeme jako nějakou přímku stoupající vzhůru, ale tak to vlastně téměř nikdy není, protože tam jsou různé odbočky, slepé uličky, kudrlinky, které nás vrátí zpátky a různě se to tak jako větví a je to tak v pořádku.
Jana Bertlová
Já myslím, že to Ivča krásně vystihla a za mě to studium bez bariér určitě i o tom dovolit si, nechci říct, to vzdát, ale uvědomit si, že to třeba není ta správná cesta a ne vždycky ta první vysoká škola musí být to, co opravdu ti studenti dostudují anebo to, co pak budou dělat třeba.
Zároveň ty bariéry už jsme zmiňovaly, nemusí být jenom ty fyzické, ale můžou to být i ty bariéry, které si ať už staví ty studenti, nebo pak ti pracovníci, anebo které jim předkládá to okolí, které prostě nejsou jenom schody a výtahy, ale to, co jim hází klacky pod nohy.
Lucie Kroftová
A jak to vypadá konkrétně u vás na ČVUT? Jak pracujete se studenty se specifickými potřebami?
Jana Bertlová
My se studenty pracujeme už vlastně, když jsou uchazeči a když si podávají přihlášku na ČVUT, tak mají možnost v té přihlášce elektronické zaškrtnout, že jsou studenty se specifickými potřebami. My je pak kontaktujeme, oni nám musí doložit nějaké dokumenty, nejčastěji je to třeba lékařská zpráva nebo zpráva z Pedagogicko-psychologické poradny nebo ze Speciálního pedagogického centra.
V současné době máme evidováno téměř 500 studentů. Nejčastěji jde o studenty se specifickými poruchami učení, psychickým onemocněním nebo ADHD. A pokud ty přijímačky dopadnou dobře, tak jsou přijatí a pak probíhá vlastně takové druhé kolečko, kde my už vlastně, pokud se s námi komunikovali v tom přijímacím řízení, tak už máme ty dokumenty a u těch přijímaček jde nejčastěji o to, že potřebují navýšit čas.
A dále v tom studiu nastavujeme už podporu, kterou potřebují. Pokud jde třeba o studenty se specifickými poruchami učení, tak navýšení času. Pak pokud dost často ti studenti mají problémy v cizích jazycích, tak tam se pak jedná o nějaké úpravy cizího jazyka.
A může jít o to, že ten student špatně píše, tak aby třeba mohl preferovat psaní na počítači místo psaní rukou. U studentů třeba neslyšících je tam možnost, aby mohl používat nějaké kompenzační pomůcky. U studentů se zrakovým postižením tam jde opět o nějaké kompenzační a asistivní technologie.
A u těch studentů s psychickým onemocněním tam jde dost často o možnost nějaké snížené možnosti účastnit se té výuky fyzicky, protože třeba jsou ty studenti někde hospitalizovaní nebo docházejí na nějaké rehabilitace nebo terapie.
Lucie Kroftová
Jano, z toho, co jste vlastně vyjmenovala, tak mi přijde, že to jsou všechno spíš jako nástroje k tomu dostat ty studenty na stejnou startovní dráhu. Je to tak, nebo mají nějaké vyloženě výhody?
Jana Bertlová
Ne, rozhodně to tak není.
Dost často se o tom mluví jako o nějakých úlevách nebo výhodách právě. Ale naopak my se snažíme jak těm studujícím, tak i těm vyučujícím vysvětlovat, že se je snažíme jen postavit na stejnou startovní čáru. Anebo i těm jejich spolužákům. Rozhodně to není tak, že bychom chtěli někoho zvýhodňovat.
Lucie Kroftová
Ivo, zeptám se vás, kdy by ideálně ten student měl přemýšlet o té své kariérní budoucnosti?
Iva Hájková Peláková
Hned. Čím dřív, tím líp. Ono to začíná už úplně od útlého věku, kdy vlastně pozoruje ty svoje okolí, co dělá. To jsou takové ty sny, kdy chtějí být holčičky princeznami, kluci popelářem, nebo někdy úplně naopak. Prostě je to, čím dřív, tím líp.
A to se snažím zdůraznit i studentům, aby tu kariéru začínali řešit už od prvního ročníku. Často to začnou řešit na konci studia, ale to už se dá maximálně trošku poupravit životopis. Ale nenaberete ani praxi, ani vlastně už nestihnete nějaký ten seberozvoj, který je velkou součástí úspěchu na trhu práce.
A tyhle ty věci trvají roky, to prostě nedoženete za pár týdnů.
Lucie Kroftová
A liší se nějak zásadně student se specifickými potřebami a ten, který je nemá? Tady v tom, že jako by řeší nebo neřeší tu kariéru až po tom páťáku.
Iva Hájková Peláková
Ne, tohleto je naprosto běžný jev u všech studentů, nebo ne u všech samozřejmě, jsou výjimky a díky bohu za ně, které opravdu jsou velmi zodpovědní, ale to je napříč studentstvem a je to vlastně i u těch studentů se specifickými potřebami, že třeba mají obavu z nějakých svých limitů, a tak se zajímají dřív a dobře dělají.
Lucie Kroftová
A jak může škola připravit studenty se znevýhodněním na vstup na trh práce? Nebo teda teď si skoro dostáváme k tomu, že vlastně jedno, jestli to znevýhodnění mám nebo nemám.
Jana Bertlová
Přesně tak, studenti, kteří jsou u nás evidovaní ve středisku alespoň mají stejné možnosti jako ostatní studenti, takže stejně jako oni mohou využívat služeb právě třeba kariérního centra nebo centra informačních a poradenských služeb, které pořádá nějaké semináře, seberozvojové akce a případně nějaké seznamovací akce. A samozřejmě stejně tak mohou využívat všech kariérních veletrhů, ať už těch, které jsou celouniverzitní nebo těch, který se konají jen na fakultách.
Lucie Kroftová
A vy jste zmínila ELSU, středisko podporu studentů se specifickými potřebami. A vy jste za projekt Extra kariéra, který tam vznikl, obdrželi uznání v soutěži Národní cena kariérového poradenství v roce 2023. Co přesně, co všechno jsou ty body, které tento program studentům nabízí?
Iva Hájková Peláková
Tak tento program vznikl právě v součinnosti ELSY a kariérního centra v rámci CRP programu a projektu. A přináší několik takových workshopů nebo několik možností, kterými se studenti mohli projít. Jednak je to sdílecí skupina, kde se studenti vlastně potkali dohromady a mluvili o svých specifických potřebách v souvislosti s kariérou. Potom je to osobnostní testování, kterým si prošli a mohli si tam vlastně zkonzultovat výsledky svého profilu, jakým vychází například některé silné stránky, slabé stránky, ale i třeba měli zátěžový test z hlediska stresu, aby věděli, jak na tom jsou a s jakými kompenzacemi pracují.
Potom tam byla kariérní poradna, kde mohli zkonzultovat to svoje směřování a co proto vlastně dělat, aby se dostali tam, kam chtějí. Měli workshop společný na sebecoaching, aby věděli, jak si stanovit cíle, jak zacházet s časem, s plánováním a jak vlastně postupnými kroky dojít tam, kam chtějí. Zároveň pak si prošli personální poradnou, kde zkonzultovali životopis od personalisty z toho svého odvětví nebo oboru.
Celé to bylo zakončené takovým zkušebním pohovorem, který byl v podstatě tak, jak by probíhal reálně s personalistkou, která se ptala schválně velmi detailně i na jejich specifické potřeby, protože vlastně cílem projektu bylo, aby jednak se naučili komunikovat ty specifické potřeby, domluvit se s tím zaměstnavatelem, co od něj potřebují a zároveň, aby se uměli takzvaně prodat, aby uměli říct, co umějí, v čem jsou dobří a uspěli takhle na tom trhu práce.
Lucie Kroftová
Co na to říkali, jaká byla zpětná vazba?
Iva Hájková Peláková
Byli velmi spokojení, moc jim to líbilo a vlastně jim to hodně posílilo sebevědomí. To si myslím, že byla taková společná niť těch zpětných vazeb, že tam hodně zmiňovali, že třeba ano něco nevěděli, někdo jim pomohl s životopisem, ale to hlavní, co jim to dalo, že si začali víc věřit.
Lucie Kroftová
Je něco, co je překvapilo?
Jana Bertlová
Podle mě se tam několikrát objevovala téma toho, že je nikdy nenapadlo, že můžou nějakým způsobem ty své specifické potřeby přetavit v nějakou pozitivní kvalitu, kterou mají. Takže když si vezmeme příklad třeba studenta, který má Aspergerův syndrom, tak nejednou přišel na to, že to, že má smysl pro detail, může být naprosto skvělé v nějakých profesích. Byl tam někdo, kdo má třeba OCD a najednou je to něco, co jde skvěle prodat, protože někdo ten drive potřebuje.
Lucie Kroftová
To jste mi dobře nahrála. Jaký další nebo nějaký inspirativní příběh studenta, který takhle možná překvapil i sám sebe a buď to studijně nebo kariérně byl úspěšný?
Jana Bertlová
Máme dva skvělé případy. Máme studentku, která je absolventkou Fakulty informačních technologií, která už v rámci bakalářského i magisterského studia spolupracovala i s námi.
Účastnila se pak vlastně toho programu Extra kariéra a po absolvování díky tomu získala vlastně prakticky hned práci, dokázala být připravená na ten pohovor a zároveň i my jsme si pro středisko ELSA nechali vlastně jako naši pomocnici díky tomu, že je velmi zkušená v informačních technologiích, tak nám pomáhá digitalizovat materiály pro studenty se zrakovým postižením. A druhým příkladem je student, který má sluchové postižení a podařilo se mu získat stipendium od firmy Eaton, která se rozhodla, že ho v rámci toho stipendijního programu podpoří. A dostal vlastně stipendium na celý akademický rok, takže teď nemusí chodit po nějakých, nechci říct nekvalitních, ale horších brigádnických pozicích a může se věnovat naplno tomu studiu a psaní bakalářské práce a dál se rozvíjet.
Lucie Kroftová
A pracovat na těch silných stránkách, jak jste vlastně uvedli, že jste dělali v tom kariérním poradenství pro tyto studenty, to je perfektní. Jak to, tak poslouchám, tak si říkám, co ostatní vysoké školy, neřekli si ty jo, to je krásný program, to bychom měli, i když vím, že každá univerzita má centrum pro studenty se specifickými potřebami, ale přece jen, vy jste udělali ještě o několik kroků navíc. Co na to říkají, chodí si k vám pro radu?
Iva Hájková Peláková
Vlastně to bylo docela zájem, nás to až překvapilo, protože každá univerzita, pokud vím, má kariérní centrum a nějaké centrum pro studenty se specifickými potřebami, ale zjistili jsme, že není tak úplně zvykem, aby spolupracovali a to je v tom vlastně jednoduché, ale inovativní.
Ano, takže se nás ostatní univerzity určitě ptaly na tento program, a i o něj zájem taky, nebo minimálně se tím třeba nějak trošku inspirují, aby se provázali tato oddělení na té univerzitě. Vlastně jsme o tom obě mluvili i na zahraničních cestách a zjistili jsme, že ani v zahraničí to není obvyklé, že tam je to překvapilo a měli o to zájem.
Lucie Kroftová
A přáli byste si, aby to bylo právě víc slyšet? Aby ty univerzity třeba v rámci nějakých asociací na tomto tématu nějak lépe spolupracovaly, protože možná byste dokázali i nadále vyvíjet ještě lepší programy a vlastně motivovat ty studenty ještě víc?
Jana Bertlová
Určitě by to bylo skvělé a zároveň by bylo asi fajn podotknout, že pak narážíme na kapacitní limity těch středisek a poradenských centr, protože tyhle aktivity se dělají většinou nebo prakticky vždy z nějakých programů, ať už šlo o Centrální rozvojový projekt.
A zároveň ti studenti mají pořád možnost, i když jsou evidovaní v tom středisku, jak jsem říkala, možnost využívat těch služeb toho kariérního centra, ale bohužel to nemají jako takhle kompletní balíček, tak jak jsme to sestavili.
Lucie Kroftová
Chtěla jsem se zeptat, jakou máte zkušenost s konkrétními firmami? Jak spolupracujete s nimi a dokážete třeba napřímo s nimi spolupracovat? Vím, že jste například zmínila tu spolupráci s Eatonem, to byla forma stipendia. Spolupracujete nějak dále s firmami právě v rámci této tématiky?
Jana Bertlová
Určitě.
Zároveň s firmou Eaton to rozhodně nebylo tak, že bychom je oslovili, aby nám dali stipendium pro studenta, a bylo to hned, byla to dlouholetá spolupráce a bylo tam mnoho kroků předtím. V současnosti je více firem, které se o to snaží, ale zároveň tam taky naráží na nějaké ty svoje limity. Ať už kapacitní, ne vždycky mají někoho, kdo se zabývá těmi pracovníky se specifickými potřebami, a když už to tak je, tak ne vždycky to jsou třeba speciální, pedagogové nebo psychologové, většinou to spadne na někoho z HR nebo na nějaké podobné oddělení.
Ale napadá mě třeba ČEZ, že tam komunikujeme s jednou pracovnicí, která dostala tuhle věc na starosti, a nyní se mi podařilo získat tři skvělé kontakty na Career Expo. Tak tam se snažíme nějak domlouvat, protože to tady vlastně ještě nezaznělo, ale program Extra kariéra bude teď díky projektu pokračovat další tři roky.
Lucie Kroftová
Co byste si přála, Ivo, aby zaměstnavatelé slyšeli od studentů se specifickými potřebami, aby právě toto šlo trochu snáze?
Iva Hájková Peláková
Určitě by bylo skvělé, kdyby studenti řekli, máme zájem, chceme tu práci dělat, umíme tohle a tohle, v tomhle vám pomůžeme a jediné, co potřebujeme, je, abyste nám umožnili.
A teď je potřeba, aby to uměli opravdu dobře konkrétně stanovit, protože pokud oni přijdou a řeknou, například já jsem student, mám nějaké své specifické potřeby, žiju s autismem nebo s depresí, tak toho zaměstnavatele to na první dobrou může vyděsit, protože s tím nemá tu zkušenost a neví, co to obnáší. A teď se v hlavě rozjede katastrofický scénář toho, co vlastně všechno budou muset udělat a že na to třeba ta firma nemá tu kapacitu, ty možnosti. Jenomže ono to někdy je úplně jednoduché, a i když jsem potom na těch zkušebních pohovorech poslouchala ty studenty, když si sami fakt jako pečlivě zamysleli, co potřebují, tak přišli s tím, že vlastně stačí, aby tam bylo tlumenější světlo, jednou týdně home office a to jsou věci, které vlastně si nastavují i úplně běžní zaměstnanci kdekoliv ve firmě.
To není nic jako světoborného, co by ta firma musela předělávat a měnit. Není to tak vždycky, samozřejmě někdy to může být komplikovanější. Takže já bych si přála, aby ty studenti dokázali opravdu konkrétně říct, co potřebují a aby se zvládly domluvit s tím zaměstnavatelem. A zároveň, aby uměli vypíchnout to, co jim jde.
Lucie Kroftová
A co by měli studenti zase naopak slyšet od těch zaměstnavatelů?
Iva Hájková Peláková
Tam si myslím, že by bylo dobré hlavně ukázat tu podporu. To, že tam je zájem a jak jsme říkali vlastně, tak tou červenou nití programu bylo sebevědomí a to, že si ti studenti opravdu velmi málo věřili v tom, co umí.
No to mám i ještě řadu konkrétních příkladů, co tam třeba probíhalo. Například si vybavuju jednu slečnu, která u pohovoru dostala otázku, jestli v tom svém oboru někdy pracovala na nějakém projektu, protože pozice se týkala trošku projektového řízení. A slečna řekla, ne, tak s tím já moc zkušenost nemám. Já jsem dělala akorát ve škole nějaké projekty a dělala jsem vlastně jeden školní projekt a pak jsem ještě jako koníček měla něco, a tak to nestojí za řeč, že já to neumím. V podstatě tak to trošku přeháním, ale ne moc, takže jenom jsem to zkrátila. A vyznívalo to tak, že byste si řekli, no tak bohužel to asi úplně neumí. Ale personalistka, protože byla v našem programu, tak více zeptala se na ten školní projekt i na ten zájem, který byl v rámci nějakého hobbycentra, myslím. Tak se doptala a vlastně ze slečny nakonec vylezlo, že přesně umí to, co bylo požadováno, akorát si to sama neuvědomuje, že je to potřeba zmínit. Že to jsou takové ty malé zkušenosti, které ti studenti mají, ale je potřeba je opravdu jako umět prodat a neshazovat se sám sebe.
Je potřeba to umět vysvětlit, co tam dělali, co tím získali, co se tím naučili a věřit tomu, že to stačí.
Lucie Kroftová
Myslíte si, že tam, nebo takhle, já si myslím, že tam asi roli hraje nějaká vnitřní motivace. Jak byste tu vnitřní motivaci v těch studentech nejraději zažehli?
Jana Bertlová
Já si myslím, že vždycky stačí se jich jenom zeptat na to, co je baví. Že jakmile dostanou čas a pozornost, tak vám každý z nich odvypráví naprosto skvělé věci, ať už jde o zkušenosti z té školy, anebo z toho, co dělají ve svém volném čase. Takže většině z nich, nebo vlastně v každém z nich je něco, co ho baví. Ať už to souvisí s tím oborem, nebo třeba zjistí, že díky té škole se naučil něco skvělého, ale pak může jí dělat do úplně jiného oboru a prostě se jenom něco doučí nebo dostuduje. Ale když těm lidem dáte čas a pozornost, tak vás vždycky překvapí.
Iva Hájková Peláková
A to je vlastně to, co jsem říkala, ta podpora. Že to je vlastně ten často naslouchající ucho, které je ochotné si vyslechnout, co ten student potřebuje. A myslím, že ty studenti potřebují vědět, že ty firmy mají zájem a že jsou tam vítaní, že tam můžou.
Jana Bertlová
Mně k tomu teda ještě napadá zkušenost právě z toho Career Expo. Že by určitě bylo fajn, aby i ty firmy se toho nebály a snažit se o tu osvětu mezi nimi. Jak když jsem se jim představila, řekla jsem, že pracují se studenty se specifickými potřebami a jestli někoho takového shání na stáž, tak mi valná většina z nich řekla: „No ale my máme schody.“ Ve většině těch případů si představí studenta na vozíčku. Ale tak to není, jak jsem řekla, z těch téměř 500 studentů máme momentálně dva studenty, kteří mají nějaké těžší tělesné postižení. Ale pořád to tam je někde zakořeněno, pořád, když se mluví o lidé se specifickými potřebami, tak v logu bývá vozíček a pořád to tady je.
Lucie Kroftová
Myslím si, že studenti a nejenom studenti lidé obecně se znevýhodněním často nechtějí být vnímáni jako ti jiní. Jak tedy nastavit systém, třeba i právě při tom studiu, který jim pomůže, aniž by je nálepkoval, nebo setkáváte se s tím?
Jana Bertlová
My se dost často setkáváme s tím, že pokud je to student s viditelným postižením, tak většinou je tam větší ochota pomoci ze strany ať už spolužáků nebo vyučujících.
Protože vidí člověka na vozíčku nebo s berlemi, tak si dovedou představit, co potřebuje. Ale když člověk řekne, že má třeba sociální fobii nebo ADHD nebo dyslexii, tak ne vždycky ten člověk chápe, co to znamená a co to může znamenat pro to studium nebo pro tu práci.
Lucie Kroftová
Takže opět řešení je osvěta?
Jana Bertlová
Určitě a nějaká otevřená mysl.
Iva Hájková Peláková
My jsme se tohle trošku báli i v rámci toho projektu, nebo byla to jedna z možných překážek pro nás, kdyby ty studenti o svých specifických potřebách nechtěli mluvit. Protože to bylo poměrně klíčové v tom procesu hledání práce nebo v tom seznamování se s tím trhem práce. A vlastně se to nestalo, a i ve zpětných vazbách zmiňovali, že i když to někteří třeba tu obavu měli, takže to nakonec bylo v pohodě.
A pak vlastně sami viděli, jak jednoduché to je si říct o to, co potřebují, ve smyslu toho, že to opravdu nemusí vymýšlet nějakou složitou konstrukci, jak to podat tomu zaměstnavateli, že to stačí říct a naformulovat je velmi jednoduše. Takže bych v tom i vlastně chtěla podpořit ty veškeré lidi, kteří cítí, že mají nějakou svoji specifickou potřebu. A nemusí to být přímo handicap, ono to fakt může být úplně cokoliv.
Tak to zkusit, protože za to nic nedáte. Nedáte nic, když se zeptáte, jestli můžete být dvakrát týdně na home office. Je to poměrně běžné, protože třeba máte nějakou terapii nebo něco svého, na čem vám záleží, co je pro vás důležité.
Lucie Kroftová
A na druhé straně vzkaz zase pro všechny, pro úplně všechny z nás, abychom naslouchali. Určitě. A abychom doopravdy se snažili pochopit, co to znamená pro toho druhého člověka a případně se doptat.
Iva Hájková Peláková
A to je další věc, nebát se zeptat, protože někdy zase ze slušnosti a obav ti personalisté do toho nechtějí rýpat a nezeptají se, co byste teda potřeboval, co pro nás můžeme udělat. Takže to je samozřejmě z té druhé strany taky důležité.
Lucie Kroftová
My dneska žijeme v době digitalizace, AI. Jak umělá inteligence ovlivňuje průběh studia studentů se specifickými potřebami? Jsou nějaké nástroje, které jim pomáhají?
Jana Bertlová
Určitě napadá mě právě studium studentů se sluchovým postižením. A pokud potřebují, když mají třeba přednášku a neslyší, nebo nemají dobře nastavenou kompenzační pomůcku, nebo ji nevyužívají z nějakých důvodů, tak si to můžou buď nahrávat a mít automatický předpis rovnou, anebo si to nahrají na diktafon a následně to vytvoří automatické titulky. Takže mají tu vizuální oporu.
Protože většina studentů se sluchovým postižením potřebuje odezírat, ale tam naráží při přednáškách nebo při cvičeních na to, že vyučující dost často stojí vlastně obličejem k tabuli, něco si tam píše a ne vždycky má ten student možnost odezírat.
Lucie Kroftová
Dokážete si představit nebo setkáváte se třeba s nějakým problémem v rámci i vaší profese? Říkáte si, to by bylo skvělý, kdyby tady na to byl nějaký nástroj, který by to ať už za nás nebo třeba za ty studenty udělal a pomohl jim?
Iva Hájková Peláková
Já jsem si to asi říkala před pár lety u těch životopisů, ale myslím, že všechno, co by mě teď napadlo, tak už je.
Lucie Kroftová
No tak perfektní. Dobrý, že to je. Dobrý, že to je. A zeptám se na poslední otázku.
Jedna z vás bude mít výhodu, že ji uslyší, protože bude stejná na obě z vás. Je nějaký dotaz, na který byste byli rády, kdybych se vás zeptala, ale nezeptala jsem se. Nějaké téma, které byste rádi přidali?
Jana Bertlová
Za mě možná to, aby se studující nebáli ozvat. My se dost často setkáváme s tím, že studující se snaží to zvládnout sami, bez nějaké naší podpory, ať už z důvodu předsudků, protože se bojí nebo mají třeba negativní zkušenost, protože viděli, že se vyučující chovají nějakým způsobem nevhodně k jinému spolužákovi, který nějaké úpravy ve studiu měl. Přichází až na poslední chvíli, anebo pak dochází k takzvaným restartům studia a oni musí začínat znovu, jenom s tím, že se jim nějaké předměty uznají. Takže nebát se říct si o tu pomoc, přestože víme, že ty první kroky můžou být těžké.
Snažíme se vždy podpořit všechny studenty, pokud můžeme, protože samozřejmě k tomu potřebujeme z legislativy právě ty dokumenty dodat. Ale pokud můžeme, tak se snažíme pomoci těm studentům a tím studiem je provázet, ať už my, anebo když můžeme, tak je pak odkazujeme na nějaké další služby v rámci ČVUT, anebo i u externistů.
Lucie Kroftová
Děkuju.
Iva Hájková Peláková
A já se podělím ještě o něco, o čem jsme mluvili, ale v rámci toho projektu Extra kariéra. Vlastně jsem mluvila o tom, že bylo to osobnostní testování. Taková zajímavá věc, která si myslím, že by mohla zajímat lidi, a zaznít tady je, že firma, která vyhodnocovala ty testy, firma TCC, má velký vzorek běžné populace, která k nim chodí ty testy dělat.
A testy v rámci Extra kariéry nevyšly nijak jinak, než je ta běžná norma. To znamená, neprojevily se tam vůbec žádné extrémy v těch silných nebo slabých stránkách. Nevyplývá z toho nic takového, že by byli v něčem studenti se specifickými potřebami slabší.
Takže to je vlastně taková dobrá zpráva pro ně, že opravdu, i když tomu třeba v tuto chvíli nemusí věřit, tak ty silné stránky mají. A ještě bych chtěla říct jednu věc z teorie, kterou říkám studentům velmi často. A to je, že každá slabá stránka i silná stránka nejsou nějaké body ve vesmíru, ale je to vlastně taková osa, která má ten protipól.
Takže pokud jsem si dobře vědom svých slabých stránek a vidím je silněji než ty silné, tak určitě existuje ten pozitivní protipól. Stejně jako u těch pozitivních ten negativní. A je dobré si toho být minimálně vědom, že když mám nějakou vlastnost, zase můžu říct příklad, pokud například jsem velmi zodpovědná a je to moje charakteristická vlastnost, kterou chci prodat u toho zaměstnavatele, tak ale velmi pravděpodobně to bude mít nějaký negativní dopad.
Například nejsem tak spontánní, takže strnulejší v něčem. A stejně tak, ale pokud zase uvidím to, že jsem například pomalá, jako svoji negativní vlastnost, na kterou se soustředím, tak ale to má nějaký pozitivní protipól. Například působím klidně, například ty věci dělám v nějaké daleko klidnější poloze a nedělám je ukvapeně.
Nejsem jako takový ten zrychlený člověk, který pak spoustu věcí opomine. Jo, zkrátka vždycky to má dvě stránky věci. A to bych si přála, aby věděl vlastně úplně každý člověk, že ty dobré vlastnosti má.
Lucie Kroftová
Jano, Ivo, ještě jednou vám moc krát děkuji, že jste přijali pozvání do dnešního podcastu a mějte se moc krásně.
Jana Bertlová, Iva Hájková Peláková
Moc děkujeme. Děkujeme. Na shledanou.
