V této epizodě hovoří Lucie Kroftová s inspirativní osobností – Martinem Kovářem, který ve svém životě vystřídal řadu rolí: byl učitelem, poradcem premiéra i ministra práce a sociálních věcí, zakladatelem nadací a členem správních orgánů, HR specialistou a v současnosti působí jako ombudsman skupiny ČSOB. Zároveň je diplomovaným ichtyologem, mistrem světa v rybaření, několikanásobným paralympijským vítězem v plavání, spoluzakladatelem projektu České paraplavání a člověkem, který je společně s Janem Nevrklou autorem unikátní plavecké metodiky Konev, čímž zásadně přispěl k rozvoji plaveckého sportu pro lidi s postižením v nejen Česku.
Uslyšíte, jak se z outsidera může stát člověk, který inspiruje druhé, bourá předsudky a dosahuje vrcholů v různých oblastech života.
Dozvíte se mimo jiné:
✅ proč vnímat člověka podle toho, co umí, ne podle toho, co mu chybí
✅ jaké limity člověk zažívá v běžném i pracovním životě
✅ proč sport, vzdělání i silné vztahy dokážou změnit životní trajektorii
✅ co znamená být „pozitivní outsider“
✅ a jak může každý z nás – bez ohledu na situaci – překonávat překážky
Textový přepis rozhovoru
Lucie Kroftová
Krásný den, jmenuji se Lucie Kroftová a provázím vás podcastem Kariéra bez bariér. Dneska přijal pozvání Martin Kovář.
Martin Kovář
Dobrý den, dobrý den, děkuji za pozvání.
Lucie Kroftová
Dobrý den, Martine. Já si dovolím o vás přečíst několik věcí, tohle bych si v životě nezapamatovala, takže si to přečtu. Kdybych udělala nějakou chybu, klidně mi do toho můžete skočit nebo pak na závěr říct. Martin má totiž několik rolí. Je otcem dvou synů, Jana a Antonína. Zároveň velmi rád plave, a to dokonce tak dobře, že za Českou republiku ze Sydney a Athén přivezl celkem čtyři zlaté a jednu bronzovou medaili.
Martin Kovář
Je to historie, ano, máte pravdu.
Lucie Kroftová
Dále rád jezdí na kole. Vyjel si nominaci na paralympiádu v Londýně. Martin vystudoval dvě vysoké školy, z toho i přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy se zaměřením na ichtyologii neboli studium rybovitých obratlovců.
Martin Kovář
Ano, jsem diplomantem na ichtyologickém tématu, máte pravdu, Lucie.
Lucie Kroftová
Martin je mimochodem dvojnásobný mistr světa ve svém koníčku v lovu ryb udicí na plavanou. Působil jako poradce premiéra a ministra práce a sociálních věcí. Byl členem dozorčí rady Eurotelu a řídil Nadaci Eurotel. Je dlouholetým členem správní rady Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Vyučoval na gymnáziu v Písku a podílel se na vedení soukromého bezbariérového gymnázia. Jsme přibližně v polovině. Společně s kamarádem Janem Potměšilem moderoval pořad Klíč na České televizi. Spoluzaložil projekt, který se dnes jmenuje České paraplavání, v rámci kterého se učí fyzicky handicapovaní lidé plavat. A právě společně se svým dlouholetým kamarádem Janem Nevrklou založili unikátní plaveckou metodiku nesoucí jméno Konev. Kdybyste hledali, proč zrovna Konev, může to být spojené s plaváním jako takovým, ale to odvozené z úvodních písmen jejich příjmení. Momentálně je Martin ombudsmanem ve skupině ČSOB.
Martin Kovář
Lucie, vy jste připravená. Překvapivě bych si možná i na některé věci nevzpomněl, ale máte pravdu. Já už jsem tak starý člověk, že je možné, že jsem tohleto v životě někde asi potkal. A vlastně mi vystávají takové vzpomínky na léta, kdy možná jsem ještě taky 20 let žil úplně normálně. Nemyslím si, že dneska žiju nenormálně, ale nedokázal jsem si představit, co v tom životě budu dělat, protože byl temný bolševický věk a mě bavilo pouze sportovat a možná vystudovat vysokou školu a nejít na vojnu.
Vůbec jsem se neprojektoval do toho, že se posadím na vozík v 21 letech. A už vůbec mě nenapadlo, že bych ten život měl dělit na to, co bylo předtím a potom. A vy jste to ani nevzpomněla, to mi dělá dobře. Děkuji za to, že jste ani nezmínila, že bych měl v životě nějakou patálii, nebo že bych si pořídil tady ten módní doplněk a ten život měl od té doby dělit na před a po.
Lucie Kroftová
Je to pro vás určující?
Martin Kovář
Děkuji za tu otázku. Kdybych byl mladý, tak bych vám odvětil, že je to vlastně úplně jedno, každý jsme pořád člověkem, který něco dělá, něco se mu líbí, dělá i škaredé věci a to přece vůbec nezáleží na tom, jestli máte nějaký handicap nebo ne. Dneska už vám na to odpovím jako, nechci říct starý člověk, ale takový trošku jako opotřebovanější, že to tak úplně jedno není a že bych si to určitě nevybral, jako osudový zlom ve svým životě nebo osudový zlom v páteři, který vám život rozhodně neulehčí. Ale na druhou stranu, každá zkušenost je nějakou zkušeností, a jak říká můj kamarád Jan Potměšil, že vlastně z toho vozíku – my jsme měli oba dva nějakých 187 centimetrů a koukali jsme se na svět z vrchu a když se nám něco nelíbilo, tak jsme třeba buď utekli nebo dali někomu pár facek, a to najednou nejde. Najednou jste vybaven na 120 centimetrů výšky a on říká, že se tomu životu díváte trochu jako pod sukni. Často si na to vzpomenu. To je velká pravda a asi to člověka svým způsobem může i obohatit, ale nevybral bych si to.
Lucie Kroftová
Děkuji za upřímnost. Napadá mě i s tím výčtem toho, co všechno jste dělal, jestli pociťujete nějaké limity, bariéry?
Martin Kovář
Nepochybně. Přiblblého tramvajáka, kterého jsem potkal před půl hodinou, který by mě asi jinak život nezkomplikoval. Přijela prostě místo bezbariérové tramvaje v té sekvenci jiná, která měla schody a někde zmrznete. A to jsou limity. Když jsem jednoho dne v nějaké takové správné radě, v poměrně rozhodující pozici, poslouchal od naproti mně sedícího lobbisty, že bych přece mohl chodit do jeho kina do smrti zadarmo, kdybych chtěl. A já mu říkám, no ale víš, že na tom Václaváku to tvoje kino má tři patra dolů? Napadlo tě někdy, že se tam člověk na vozíku vůbec nedostane? A to vás třeba napadne, když jdete někam s holkou, minimálně hezkou jako vy, kterou chcete do toho kina pozvat. A teď vás napadne, že jsou tam vlastně ty tři schody. A pocítíte takový pocit nepatřičnosti. To je věc, která mi do dneška docela vadí, že nejste na svém místě, ve své roli, v ten správný čas. A to bych teda občas vyměnil. To jsou limity.
Berou ryby na druhé straně břehu, kam bych strašně rád šel chytat. A 20 let jsem tam běhal po břehu a najednou to nejde. To jsou limity, se kterými se musíte naučit žít a uvědomit si, že jsou lidi na tom o 90 % možná hůř, než jsem já a nestěžují si a žijí velmi kvalitní životy. Moje máma by řekla, že to je rouhání, kdyby mě slyšela dneska. Každý jsme strůjcem svého života a osudu. Limity jsou významným bodem i v našem životním stylu, v našem životním rytmu.
Vlastně jsem si myslel, že už to mám za sebou. Takový ty věci jako: co by bylo, kdyby to nebylo. Až do momentu, kdy se mi narodili děti. Když jsem se asi 80krát pokoušel svému synovi vysvětlit, že ta klička na levou nohu se dělá, když má váhu na pravé. A tak mi to tatínku ukaž. A v tu chvíli jsem si říkal, no sakra, ten pánbů mě potrestal podruhé. Vlastně, že se z toho vylížete nějak a prokoušete a upravíte si ten svůj život, protože ze dne na den nemůžete jezdit na surfu a hrát fotbal. Je jedna věc. Až vám to ale připomenou ty vaše děti, pak v některých chvílích, to je věc, která je limit.
Lucie Kroftová
Já si uvědomuji, že jsem v jednom z vašich rozhovorů slyšela, že na druhou stranu máte rád být v roli toho outsidera a překvapit. Přijde vám, že třeba právě i díky těm limitům můžete být častěji v té poloze „tak já překvapím, já to nějak překonám.“ Je to možná i příležitost?
Martin Kovář
Máte pravdu. To je potom významná satisfakce, když z role toho outsidera se dostanete díky něčemu pílí, trénovaností nebo vzděláním na roli, která vás posadí do pozice, která už není outsiderem.
Nebo když vás Jan Nevrkla naučí plavat po pěti letech tak, že si sáhnete spolu na ten vrchol a přiletí do Athén váš táta podívat se na toho synka, s kterým to nikdy nezabalil, byť stál u věci, kterou si asi žádný rodič v životě nechce představit, když má ochrnuté dítě od hlavy k patě. To jsou věci, kdy se spolu z pozice toho outsidera stáváte skoro favoritem a dostáváte odměnu od toho života. To je docela dobré.
Je to satisfakce k nezaplacení. A mnohdy ti lidé, kteří lezou do bazénu, teď se vpravím do role toho plavce nebo toho metodika, lidé, které jsme naučili plavat toto poznají. Víte, tam třeba lezou do vody kluci, kteří si skočili do vody a jednoho dne si přerazili krk. Ze dne na den přišli o všechnu hybnost a vraceli se do té vody znovu, do toho velmi osudového prostředí jako velký outsider. Na suchu prostě nepohyblivý člověk. A v té vodě třeba najdou nějakou cestu i zas na to sucho, jak si dokázat, že ten outsider třeba může plavat jako nejrychlejší kluk ve třídě, kde je integrovaný, protože se naučil výborně plavat a plave dokonce rychleji než ti lidi zdraví.
Pavel Nový, když jsem přiletěl z Athén, jsme kamarádi, znali jsme se z divadla, říkal, já si proti tobě zaplavu 50 metrů o dvacet tisíc na dobročinný účely. Kolik chceš náskok? On, velký boxer, sportovec, mimochodem dneska taky už taky se zdravím hapruje. Ale tehdy byl to nejlepší, co bylo u nás vidět v kině, chlap jako hora, říkám tak jo, já jsem outsider, ale žádnej náskok nechci, pojď dáme to. Už nevím, o kolik to bylo. Takže jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem Pavlu Novýmu ujel. Na druhý padesátce se tam začal topit, protože kaskadér uplave jenom ke břehu, stovka už pro něj byla dlouhá. Takže teď jenom dávám za příklad některé věci, kdy se cítíte jako dobře.
Když jsem se cítil třeba špatně bylo, že jsem dvakrát měl možnost promovat v Karolinu a jako velký outsider jsem tam seděl na vozíku, dole u té brány a nahoru ty dvě patra, jako civilizovaný člověk, student, graduant, doktor, v Univerzitě Karolinu jsem se nemohl dostat, protože ani jednou nejezdila plošina. Jednou to byl vrátný, zapomněl klíče a jednou byla rozbitá. Takže tam všichni čekali, babičky a dědečkové a sto dalších mých spolužáků, než mi někdo pomohl po těch schodech. Tak samozřejmě rád mi každý pomůže. Ale v tu chvíli jsem se cítil jako strašný outsider. Na místě, kde se to 400 – 500 let nezměnilo od založení Karlovy univerzity, to pro mě byl divný pocit.
Lucie Kroftová
Když se vrátím zpátky k tomu pozitivnímu outsiderovi, k tomu, který může překvapit, bavili jsme se o tom, a vy jste mi to říkal vlastně víc z role toho sportovce, jak si myslíte, že lidi můžou překvapit na poli zaměstnávání?
Martin Kovář
To je podle mě stále dobré téma. Já jsem měl možnost v 90. letech na základě několika hypotéz, které jsem sdílel s jedním svým spolupasažérem v letadle cestou z olympiády – on to byl ministr práce a sociálních věcí – pak na půdě ministerstva jako úředník nebo jako jeho poradce, kdy jsme začali mluvit a děkuju tím mnoha učitelům z tohohle prostředí, Věry Posoldové počínaje až po mnoho náměstků, který byli schopni naslouchat tomu, že je dobrý člověka s nějakou jinakostí nebo s nějakým znevýhodněním neměřit jenom podle toho, co mu chybí. To je to mnohdy frustrující a to, co ho postaví do role outsidera.
Zkusit mu změřit ten zbytkový potenciál pozitivně, co ještě může. Vyprojektovat mu ten, my HRisti tomu říkáme, kariérní stezku nebo tu jeho roli v životě, nejen skrz dávku a invaliditu. Ta invalidita je, co vám chybí, i ten handicap, jako sedět někde s čepicí v ruce, ten prastarý název anglický je divný, protože nás pořád staví někam do rohu s čepicí v ruce, máme čekat, až nám někdo něco dá. Čili projektovat ty věci pozitivně a jsem rád, že jsem u toho mohl být tady v tom baráku, když se začalo i o světě dávek a na trhu práce a se zaměstnavateli nejen ve státní správě mluvit o tom, kdyby člověk se znevýhodněným mohl být plnohodnotným zaměstnancem, dokonce myslím, že tehdy v tom letadle jsme s tím Vodičkou debatovali o tom, že je vlastně nejlepší udělat z něj daňového poplatníka.
V tehdy pravicovém liberálním světě, spoustu peněz stojíme tu společnost, tak bychom měli třeba něco, když to jen trochu půjde dát zpátky, třeba v daních. I v tom, že budeme zaměstnáni, více schopni, více bohatí, budeme ten stát a systém péče, dávek, tři pilíře podpory, nebo kolik to dneska máme a už tehdy jsme měli. Když je budeme co nejméně zatěžovat a vlastně i sobě dokážeme, že jsme někomu ne úplně uvázáni za nohu nebo visíme někde v nějakém systému, který buď bude více či méně štědrý. Většinou byl velmi plošný, nebyl individuálně postavený, což se podle mě změnilo, a i člověk s nějakou jinakostí dneska je individuálně posuzován podle toho, co ještě může se sebou třeba i změnit.
Ty stavy nejsou trvalý a když už nám ta medicína dala to, že ten rytíř ve středověku, když spadl z toho koňa, tak bylo hotovo. Oni ho někde za měsíc zakopali, protože se proležel a na sekundární infekci zemřel. Medicína nám dneska dala možnost přežít a vidím kolem sebe lidi, kteří plnohodnotně přežívají 50 let, nejen díky tomu, že třeba sportovali nebo sportují, ale protože měli co dělat. Měli svoje koníčky, ke kterým se vrátili, našli nové přátele anebo neopustili je ti staří přátelé. Tu kontinuitu jsme jim zachovali. Nejen tou fixací v zádech, která nás vystřelila zase do života zpátky, s větším či menším omezením, ale pomohla nám. Třeba my jsme tehdy pořád mluvili o tom být na stejné startovní čáře s těmi nehandicapovanými.
Vytvořme prostředí, podmínky pro studenty na Univerzitě Karlově tím, že tady nebudou schody, pro lidi na trhu práce tím, že budeme třeba zvýhodňovat zaměstnavatele, kteří zaměstnávají více než a tak dále. Anebo tím, že dáme nějakou daňovou asignaci někomu, buď OSVČ, který sám sebe zaměstná, nebo tomu, kdo zaměstná člověka i s těžkým handicapem. Postavme je tímto na stejnou startovní čáru.
Ale hrozně se bráním pozitivní diskriminaci. Prostě pojďme vytvořit jenom ty podmínky. Důstojný život tomu, kdo pracovat nemůže, nebo je natolik zdravotně omezen, že to nepřipadá v úvahu, nebo je v terminálním stádiu, tak mu nechme jako kvalitu života tak, aby mohl dožít.
Třeba učiteli z Písku, který promoval jako biolog a tělocvikář, mu prostě najděte vchod do školy, do gymnázia v Písku zadem přes brambory s nákladním výtahem, aby tu biologii učit mohl. A toho vycpaného ptáka nebo tu kostru mu do třídy někdo doveze.
Lucie Kroftová
Do jaké míry se to zlepšilo z těch 90. let? Posunulo se to?
Martin Kovář
Nepochybně. Já jsem se bál v 90. letech vyjít v Písku na náměstí. Prostě jsem nikdy v životě nikoho na vozíku neviděl. Já jsem se i styděl, že mě všichni znali a co tam budu dělat. Pak ve škole mě ten stud přešel, protože jsem viděl, že se nejen doba změnila, ale že v podstatě největším kritikem byly moje kolegy ve sborovně nebo ty nejvíce zvídavé, ale děti 18-17 leté, nebo spíš mladí lidé byli úplně v pohodě. Ty prostě to tak najednou brali, že tam se někdo vyskytl, kdo měl nějakou pohromu a nemůže chodit. A někdo je blbej, má velký uši a někdo je třeba míň blbej a jezdí na vozíku. A když tu biologii umí, proč by nám jí nemohl učit. Dokonce mě pak nenáviděli, protože oni mě neslyšeli, nevržou mi klouby a jezdil jsem po třídě naprosto bezhlučně a tahal jsem jim taháky, protože mě neslyšeli, jak tam chodím. A byl jsem relativně rychlejší, než předpokládali. A to jsou takové jako srandy. Nicméně zpátky k vaší otázce.
Lucie Kroftová
Jaký byl ten pozitivní posun?
Martin Kovář
Je to posun v myšlení lidí. Že se asi dneska nikdo nemusíme bát vylézt z Karláku a dát si tři piva v hospodě stejně jako opilec, který tam přijde zpoza rohu a vede debatu o tom, co nám pomůže k lepším zítřkům po volbách, které přijdou na podzim. Takže ta doba se změnila.
Lucie Kroftová
A měl jste třeba tou dobu nějaké ideje, co by se dalo zrealizovat, nestalo se to tak a pořád si myslíte, měli bychom se vydat tady tou cestou, tohle by se mohlo implementovat. Tohle by se ještě mohlo zlepšit.
Martin Kovář
Jako co bych chtěl změnit? Já si myslím, že by bylo lepší ještě akcentovat orientaci světa dávek a státní pomoci. Víc je otočit vůči tomu, kdo na to slyší. Nevytvářet pořád tu plošnou síť, která nedokáže úplně přesně diferencovat, co kdo potřebuje. Ale to nedokáže mimochodem ani s nepostiženým člověkem.
Status úřadu práce, který má pomáhat někomu v nouzi, je natočený obecně. A zaplaťpánbůh, že funguje. Ježišmarjá, to je velmi dobrá věc, když má člověk nouzi o práci, tak ať má nějakou podporu. Ale mohla by ta většinová společnost brát ty svoje nýmandy, v uvozovkách, více individuálně, respektovat jejich potřeby, ale zase na ně klást nějaký nároky.
Myslím, že v 90. letech bylo i na přetřesu, že by se třeba příspěvek na auto měl dávat jenom těm, kdo pracují. To je extrémně liberální názor a byl Německu. To tak úplně přesně nebylo. Příspěvek na auto byl v Německu odjakživa, ale ten, kdo pracoval, ho měl třeba dvojnásobný. Nebo byl násobně větší nebo daňová úleva tam byla možná cílit a signovat někomu, kdo se sebou bude chtít něco ještě dělat. Tak to bych docela viděl jako pěkný, protože jsem spíš pravicově založený člověk než všem stejně. A to bez handicapů i s handicapem, víc respektovat tu osobnost a zase každému dát spíš odpovědnost za svůj osud než ho někam pořád cpát.
Lucie Kroftová
Martine, vaše profesní kariéra, ta začala tenkrát v tom letadle?
Martin Kovář
Já si myslím, že moji kariéru začala moje máma, kdy jednoho dne přišla na sociální referát v nejmenovaném mém rodném městě a řekla, že ten kluk, vážená paní, bude učit na gymnáziu. Počkejte, on je jako na vozíku, jste se zbláznila? A máma, proč? Vždyť dělá státnice a má diplomku na ryby. A já jsem měl tehdy nabídku, když tak pěkně sedím, že bych si mohl vybrat nějaké sedavé zaměstnání, jestli bych nechtěl ty šupiny zkoumat.
Zůstat tady na katedře naproti kousek a dělat ichtyologického výzkumníka, což by bylo u toho mikroskopu, mě by to určitě svědčilo. Já si myslím, že bych byl dobrý pokračovatel pana docenta Olivy a dalších super lidí, vědců, které jsem tam potkal. Ale tak úplně mi to nepřišlo v těch 20 letech. Ne jako ambiciózní – být ichtyologickým vědcem ve 20 letech z donucení ještě navíc, protože bych u toho hezky seděl. Ale já jsem se chtěl vydat nějakým směrem jako moji vrstevníci. Takže moje myšlenka byla, proč bych nemohl učit. To byl můj první job. Akorát moje máma to nedokázala úplně přesně vysvětlit tý nejmenovaný pracovnici. Tý jsem to pak vysvětlil já, když jsem pro ni přijel favoritem a pozval ji na kafe a uvařil ji ho. Ona mi pak řekla, že vlastně zná jenom jednoho člověka na vozíku a to je dědeček v Putiny. A já jsem vlastně první, koho potkala. Takže to byl můj první job a do dneška si myslím, že na to vzpomínáme oba dva v dobrým.
No a pak jsem seděl jednou v tom letadle vedle toho pána a začal jsem se víc zajímat o to HR, o to kádrováctví, o to, co ten trh práce vůbec znamená. Ale taky o neziskový organizace. Jsem moc rád, že jsem dostal šanci v Nadaci Charty 77 sedět vedle velmi vzdělaných lidí a moudrých, kteří utvářili tehdy neziskovou společnost a vůbec trendy v tom, jak má vypadat dobře fungující nadace.
Tehdy bylo vlastně všechno takové, že když je to neziskovka, tak je to vlastně napůl černota a budete tam akorát šidit společnost na daních a prát tam peníze. Možná to do dneška ještě někde platí v hlavách lidí, kteří se to naučili obcházet. Teď nemyslím na sportovce a na fotbalisty a na zavřený lidi z Motola. Myslím tím obecně, to povědomí lidí, kteří vždycky najdou nějakou cestu, jak to ošidit. Čili jsem velmi rád, že jsem se naučil pracovat v nadaci a respektovat přání a potřeby někoho, kdo pomoc potřebuje a nabalit na to nějakou spravedlivou páku nebo systém, jak někomu pomoci, přispět kolik, za co a tak. A to mě velmi bavilo potom třeba i v tom byznysovém světě, v tom Českém Telecomu, Eurotelu, nebo i v ČEZU, postavit nějaký základní kameny nadačního firemního fondu, který má pomáhat vůbec někomu, nejen svým zaměstnancům, ale vůbec někomu, kdo to potřebuje.
Lucie Kroftová
Martine, vy máte dost unikátní mix zkušeností právě z veřejné správy, z nezisku, ze soukromého sektoru, i z různých odborů, vzdělávání, bankovnictví momentálně. Která z těchto rolí, nebo právě i těch období, byla pro vás vážně těžká? Ať už to bylo třeba i z hlediska, že jste zpočátku třeba si myslel, že nemáte dost kompetenci, nebo že to bylo i z toho okolí, že nepřijímají třeba momentálně váš názor?
Martin Kovář
Máte pravdu, že jsem se musel za pochodu docela hodně učit. Mě bavili lidské zdroje a ten člověk, který má být subjektem, objektem vnímání ostatního, ať to byla státní zpráva, nebo to bylo školství.
Strašně mě bavilo, když jsme zakládali kdysi školu a gymnázium Jana Palacha, což je do dneška velmi dobrá márka na trhu, uzpůsobit i to školní prostředí tak, aby byli rodiče nadšení z toho, co se jich děti dozví, a děti to neotravovalo, protože jsem učitel, a aby nebyli zpruzení z toho, co po nich ještě někdo chce. A to byly těžké okamžiky, kdy to musíte nějak naplánovat a pak zaplatit a hledat v tom takový koncensus pro všechny ty tři strany. Vlastně ta třístranná dohoda byla i v té státní správě.
Velmi obtížný je potom hledat ale v tom privátním sektoru, kdy ten byznys hraje tu zásadní roli. A já jsem se třeba najednou, jako člen dozorčí rady Českého Telecomu, musel učit číst výroční zprávy, vědět, co je bida, koukat se na nabídky v privatizaci pro Český Telecom, chodil jsem na Fond národního majetku a všechno jsem se učil a tam jsem se cítil zase docela outsiderem, protože bylo kolem mě spousta chytrých lidí, byla moje špatná angličtina, špatná němčina, takže tam jsem se necítil úplně komfortně, ale třeba jsem se z toho zase naučil. Ta nouze vás přinutí potom zase si osvojit nějaké jiné dovednosti, možnosti v tu chvíli, které jsou pro vás ale nezbytné, tak to byly docela těžký momenty.
Těžký okamžik byl třeba v momentě mého angažmá v projektu Internet do škol. To byl velmi ambiciózní projekt, který velmi rozumně chtěl do škol místo starých kožených švédských beden a začplejch jídelen dát prostě moderní technologie s internetovým připojením a stálo to strašnou spoustu peněz. Byl to podle mě velmi dobře řízený projekt, já tam byl na straně toho zadavatele, té státní správy, bylo velmi těžké čelit i novinářskému tlaku, co za to, kdo má, jaký je poměr cena výkon.
Vlastně jsem se naučil si dávat pozor na to, co člověk kde řekne, aby to mohl vzít zpátky. Těžká doba byla pro mě, když jsem se zkusil učit v televizi říkat něco o věcech, kterým třeba rozumím, ale nebo třeba vůbec nerozumím a měl jsem jen ten scénář. A vy jste profík, Lucie, ale já nebyl, nejsem. A to memorování do kamery byl pro mě velmi těžký okamžik, když jsem to teda vůbec neuměl. Ale vybaví vás to do budoucna.
Lucie Kroftová
Tak já vás musím opravit, já taky nejsem profík. Ale strašně moc děkuji za ten výčet těžkých momentů, protože si myslím, že jsou mnohdy definující. Je to, jak pak bereme ty příležitosti. A zajímavé je, že jste ani jednou nezmínil, že ten těžkej moment byl ten fakt, že máte handicap.
Martin Kovář
Víte, to jsem možná zapomněl.
Lucie Kroftová
Asi tam byl, asi jste to zapomněl. Ale toto si myslím, že je strašně zajímavé i jako nějaká motivace pro lidi, kteří právě také žijí s postižením, s handicapem, na to, co vlastně jim brání, aby si šli za vlastní kariéru, za vlastními sny.
Martin Kovář
Víte, on vás ten nekomfort a ten neúspěch dokáže..my jsme na tom založili vlastně i věci typově v tom sportu. Člověk handicapovaný je na tom opravdu špatně. Každej ho polituje a že už hůř nemůže být. No může. A třeba v tom sportovním tréninku to zažití zátěže, posazení se, a prohra. Prohra, já jsem prohrával čtyři roky. Bylo to peklo, než mi to začalo trošku jezdit, než jsem vymyslel nějaký způsob v tréninku s tím Janem, jak to zdolat. Tisíckrát jsem toho chtěl nechat. A tím chci říct, že vlastně ty negativní zkušenosti, na které se ptáte, vás můžou postrčit. Můžou být velmi frustrující po nějakou dobu, když se vám to nedokáže naplnit, ten nedostatek něčeho.
Ale můžou být velmi motivující v tom, že když to nejde prostě silou, tak to půjde ještě větší silou. Když to nepůjde teď, tak to půjde za dva roky. Jsem měl to štěstí, že vedle mě stály spolužáci. Když se probudíte v 21 letech, nebo kolik mě tehdy bylo, v 22, v rehabilitačním ústavu a učíte se oblíkat ponožky. To není úplně easy moment v životě. Really easy. To prostě není moc cool. To je prostě najednou velký průser. A měl jsem to štěstí v mámě, v tátovi, v blízkých lidech, že vás v tom momentě, kdy ten problém najdete, nenechali moc pochybovat. To půjde. To je jenom otázka času. A tak se s tím naučíte pracovat, s tím nekomfortem, že se z toho můžete udělat fakt ten motivátor.
Že se z toho nesložíte na první dobrou, ale až na třetí třeba. No o to vám pak víc ty lidi chybí. To je další těžkej moment v životě lidským, když ty lidi začnou odcházet. Třeba to ta máma s tím tátou slyší. Třeba mě takhle jako okovali, kdysi ty kovářové. Táta říkal, ať budeš sportovat, jak chceš, těch 10 tun denně se ti vždycky hodí. A já vždycky, než jsem mohl jít na ryby, tak jsem s tátou musel nazvedat 10 tun. Tady s tou rukou hroznou. Na tu ruku ti dám něco, aby tě to nebolelo. A teď budeš tady, se postavíš do bradel na chvíli, abys neměl žádný dekubity v budoucnosti. A tady nazvedáme 10 tun, a pak si běž na ty ryby. A to jsem nevěděl, jestli budu plavat. Já jsem věděl, že bych chtěl být nějakým sportovcem, věděl jsem, že si chci naložit vozík auta. Že chci být sám tam a dojet si tam. A být v tom životě nějakým způsobem soběstačný, samostatný. A jednoho zabouchnout ty dveře u té mámy a jít sem do Prahy se podívat, jak ten svět běží. A vůbec jsem netušil, že za 12 let vyhraju olympiádu. Prostě jsem pro to jako tehdy něco dělal.
Stejně tak jak jsem chodil do školy. Řekli jsme si vzájemně s Janem Nevrklou, že zkusíme obhájit to, o čem přemýšlíme na akademické půdě. Co se mě navyhazovali, kolikrát jsem musel být vyhozený z toho doktorátu, než jsme někoho přesvědčili, že ta metodika, kvalifikovaná, pak klasifikovaná nějakýma proměnnýma, může být to, co třeba i v tom světě je obdivuhodný. A dvakrát mě někdo vyhodil z toho. Ten pan rektor už je dneska mrtvej, o tom jenom dobře, ale to byl teda jako pacholek, který na jednu stranu říká, no to je ten pan Pollert, který má medaili a studuje u mě. To je ten pan Kovář, který na tom vozíku, který teď jako ode mě nedostal kredit.. Tak dlouho na tom vozíku najížděl na mě až jsem ho musel dát. No samozřejmě, že ne, že mě vyhodil, že jo. Na rok jsem přerušil školu. Teď si vzpomínám, těch neúspěchů je vlastně víc než tak úspěchů, ale nesmíte to tak prostě jako brát.
Lucie Kroftová
My často mluvíme o tom, co může udělat stát nebo zaměstnavatel. Co může ale udělat každý z nás, ať už s nebo bez handicapu, řeba právě i naši posluchači?
Martin Kovář
Já nevím, asi bych se nebál. Dneska už jsem starší člověk a mám trošku strach z některých věcí, asi vám ubývá energie. Dneska už bych asi nešel do SUZI na výběrové řízení ke dvěma frankofonním boardmanům, ani jeden z nich neuměl anglicky, já ještě daleko mít než oni, ucházet se o post experta Société Générale, to už bych dneska neudělal. Ale tím chci říct, aby se toho nikdo nebál a nebál se prostě té prohry, o které jsme před chvílí mluvili, protože vás to opravdu může i obohatit, postrčit dopředu. No a věřit ve vlastní schopnosti, v přátele, v instituce.
Říkám svým dětem, i když ráno jedeme v 5:20 po křižovatce, kde svítí nesmyslně červená, že prostě se má respektovat autorita, učitel, že by měli mít elity, vzory, což je v dnešní době velmi obtížná věc. A tahle disciplína moc nejde, nicméně, odpověď na vaši otázku je prostě věřit sebe, v okolí a asi v dobro lidí, v přátelé, v ženy, a v moudrost těch moudrých a poslouchat je.
Lucie Kroftová
Martine, vy jste byl hostem spousty rozhovorů. Je nějaká otázka, kterou byste si třeba přál, abych se vás zeptala, na kterou jsem se já nezeptala, nebo se třeba předchozí moderátoři nezeptali? Je nějaká taková?
Martin Kovář
Myslíte třeba jako jestli je ve Vltavě dostatek parem?
Lucie Kroftová
Třeba. A je?
Martin Kovář
To bych hrozně rád věděl. Pořád je třeba si hledat témata a konkrétní věci, z kterých má člověk radost. Já rád chodím k vodě a chodím na ryby a vedu k tomu i děti, abychom se z toho všeho nezbláznili. Tak přemýšlet třeba ve volný chvíli o tom, kolik těch parem tady je a kde je chytneme a jak bude hezky příští týden někde, až přijedou z nějakého soustředění, že si půjdeme chytit nějakou tu rybu. Tak se teda dostávám k takovým úplně přízemním věcem. Nevadí vám to?
Lucie Kroftová
Ne, naopak. To je skvělé. Děkuju moc. Martine, já vám vážně strašně moc děkuju za váš čas, za spoustu myšlenek, který mnohý z nich si ještě znovu uvědomím, až budu tady ten podcast poslouchat. Ale když uvedu aspoň pár pro posluchače, jako takový souhrn. Nehledat člověka podle toho, co mu chybí, ale co umí. Přál by si neviditelnost handicapu, alespoň v rámci toho vnímání. Vidí velkou hodnotu v člověka a lidské zdroje, co hodně vyvstalo, že je základ v podporující rodině a v přátelích. A hlavně nebát se. Nebát se prohrávat. A prohrávat i s tím, že budeme vyhrávat. Ta výhra za to stojí. A je důležité věřit ve vlastní schopnosti.
Martin Kovář
Děkuju, Lucie. To vypadá, jako kdybych se někde slyšel v rádiu. Promiňte, že to není tak úplně osobní, ale někdy je třeba se nad těmi věcmi zamyslet, které jsou úplně jednoduché a mají jednoduché řešení. Ale stejně tak, jak v té bance se snažíte pomoct nějakému člověku, který nerozumí sazebníku, tak je možné pomoc člověku s handikepem, který se zrovna nevyzná zákoníku práce. To má paralelu, to máte pravdu. A když se v tomhle tom pohybujete, tak třeba z vás takovýhle věci vypadnou.
Ještě jednou děkuji za pozvání. Přeju všem, aby našli sami sebe a věřili tomu, v čem žijou a ve svým okolí. A hledali si každou chvilku, kdy to jde něco radostného.
Lucie Kroftová
Ještě jednou mockrát děkuji a držím palce, ať poznáte, kolik těch parem v té Vltavě plave.
Martin Kovář
Děkuji. Krásný den.
Děkujeme, že posloucháte podcast Kariera bez bariér, který vznikl spolufinancováním Evropskou unii v rámci projektu Podpora zaměstnanosti osob se zdravotním postižením.
