Víte, že každý pátý člověk má zkušenost s duševním onemocněním?
V této epizodě si Hana Potměšilová povídá s Petrem Špačkem, vedoucím Týmu podpory zaměstnávání a pracovním konzultantem v organizaci Fokus Praha. Tématem rozhovoru je zaměstnávání lidí se zkušeností s duševním onemocněním.
👉 Dozvíte se například:
- proč je práce důležitou součástí zotavení
- jaké mýty panují o lidech s duševním onemocněním
- jak může Focus Praha pomoci zaměstnavatelům i klientům
- kde je hranice mezi „špatným obdobím“ a duševním onemocněním
📌 Více informací:
Fokus Praha
Devatero pro zaměstnavatele při zaměstnávání kolegů se zdravotním znevýhodněním
Podcast projektu Podpora sociálního bydlení o metodě Individual Placement Support
Textový přepis rozhovoru
Hana Potměšilová
Vítejte u další epizody podcastu Kariéra bez bariér. Společně se tu bavíme o tom, jak můžeme otevírat pracovní příležitosti lidem s postižením a bourat bariéry ve světě práce. Jsem Hana Potměšilová z týmu Kariéra bez bariér a budu vás naším podcastem provázet. Mým dnešním hostem je pan Petr Špaček, vedoucí týmu podpory zaměstnávání a pracovní konzultant v organizaci Fokus Praha, dobrý den.
Petr Špaček
Dobrý den.
Hana Potměšilová
Pane Špačku, Fokus zdůrazňuje, že práce je součástí zotavení, dává člověku rytmus, smysl a stabilitu a je to vlastně taková kniha života. Co pro vás osobně a vaší práci znamená to, že práce je zrcadlem nebo spíš kotevní duší právě člověka?
Petr Špaček
Pro mě spíš to znamená, že je to nějakým způsobem odraz spíš člověka, to, co vnitřně cítí. Úplně jsem asi nikdy moc nepřemýšlel, jestli ta práce je obrazem naší duše, ale pro mě je to spíš nějaký obraz hodnot. A samozřejmě je to pro většinu lidí nějaká nedílná součást života a pro naše klienty dvojnásob, protože je potvrzené z různých výzkumů, že ve chvíli, kdy člověk má práci a pracuje, tak je pak méně hospitalizovaný a další věci se s tím pojí.
Hana Potměšilová
Pane Špačku, kdybyste měl krátce shrnout, kdo je typický člověk, který k vám do Fokusu přichází o pomoc? Kdo to je?
Petr Špaček
Typický člověk u nás vlastně neexistuje, protože každý člověk, i když má duševního nemocnění, tak je jedinečný a přichází s nějakými potížemi. V podstatě se dá říct, že Fokus Praha pracuje s lidmi se zkušeností s duševním onemocněním a kdokoliv, kdo má nějaké potřeby nebo spíš má nějaké potíže v oblasti duševního zdraví, tak se na nás může obrátit a my se mu budeme snažit nějak pomoci, nebo ho přesměrovat na někoho jiného, kdybychom u nás zrovna neměli na to kapacitu.
Hana Potměšilová
A používáte spojení duševní onemocnění? Jak to používáte vy?
Petr Špaček
Zatím používáme lidi s duševním onemocněním, těch názvů, v této cílové skupině je vlastně hrozně moc. Někdo používá duševní onemocnění a my se snažíme používat model People First, kdy v první řadě mluvíme o tom, že to jsou lidi a teprve potom, že mají nějaké duševní onemocnění nebo jestli jsme někde použili „duševní diagnózu“. Zároveň se snažíme právě ve Fokusu nepoužívat ty diagnózy nebo moc neřešit diagnózy. Samozřejmě zdravotníci je řeší, ale jako sociální pracovníci, tak my často u klientů ani nevíme přesně, jakou diagnózu mají a není to pro nás to primární. Spíše se bavíme o jejich potřebách, o tom, jaké jsou jejich silné stránky a případně i ty slabé a s těmi slabými jim nějak pomoci, aby je tolik neovlivňovaly.
Hana Potměšilová
Prostě ve Fokusu Praha je člověk na prvním místě. Vy pracujete s cílovou skupinou klientů, kolem kterých často mají lidé určité předsudky, jsou tam určité mýty, na co nejčastěji narážíte. A to třeba i ze strany klientů.
Petr Špaček
Nejčastější mýtus ze strany zaměstnavatelů je, že lidé s duševním onemocněním jsou nebezpeční. A nepřispívají tomu média, která dost často ve chvíli, kdy se stane nějaký závažný zločin a je tam nějaká zmínka o tom, že ten člověk chodil někam na psychiatrii, tak vlastně se dost často píše titulek typu schizofrenik někoho někde zabil. Jsou na to i výzkumy, i tady v Čechách organizace In IUSTITIA dělala výzkum. V podstatě se dá říct, že většinou, nebo respektive lidi s duševním onemocněním jsou častějšími obětmi trestných činů. Takže to tak není. A tím, že my většinu klientů známe, a vlastně i delší dobu, tak třeba ve vztahu k zaměstnavatelům, tak jim dodáváme nebo zprostředkováváme kontakt s našim klientem do zaměstnání na někoho, koho známe. Není to vlastně člověk z ulice. Ve chvíli, kdy zaměstnavatel dělá výběrové řízení, tak většina těch lidí přichází z ulice. Ne, že by bydleli na ulici, ale vlastně o nich neví nic a my už je známe. My je nějakou dobu známe, setkáváme se s nimi, takže jsme schopni říct, jakým způsobem fungují. Nikdy nemůžeme garantovat nějaké stoprocentní záruky za někoho, ale to nejde nikdy.
Hana Potměšilová
Co vlastně Fokus celkově dělá a kdy může člověk přijít zaklepat na dveře Fokusu Praha? Jste reprezentantem Fokusu Praha, tak myslím pražský Fokus.
Petr Špaček
Fokus vlastně poskytuje celou škálu podpory, pomoci, ať už se to týká sociální práce anebo i zdravotní.
Hana Potměšilová
Možná se vrátíme – může nás poslouchat jakýkoliv nepolíbený personalista, majitel firmy – co je to sociální práce?
Petr Špaček
Možná to řeknu konkrétně. Je to pomoc, když si člověk představí jakékoliv oblasti života, to znamená bydlení, práce, dluhy, zdravotní stav, volný čas a všechny tyhle věci, tak s tím klientům pomáháme. Náš tým konkrétně s prací. Máme specialisty, pracovní konzultantky, kteří pomáhají s prací. Ta sociální práce jsou věci týkající se dluhů. A pak tím, že máme i zdravotníky, tak řešíme s klienty jejich zdravotní stav. Po všech stránkách. A zároveň se řeší i takové věci, jako je třeba zdravá životospráva, stravování, někde třeba, mám pocit, že teď je i kolegyně, nutriční terapeutka, doufám, že to říkám správně. Takže i takové věci, protože to taky samozřejmě hraje roli. Ty léky, které naši klienti berou, mají často nějaké negativní příznaky. A může to být tloustnutí, takže samozřejmě je dobré žít nějaký životní styl.
Hana Potměšilová
Často narážím na nepochopení výrazu duševní onemocnění anebo teď jsem vyhořel, teď mám strašnou depku. Jaké jsou v tom rozdíly?
Petr Špaček
Je to někdy hrozně tenká hranice mezi tím. Máme spoustu klientů, kteří mají stanovenou nějakou diagnózu a po pěti letech jim ji změní. Anebo po dvaceti letech. Takže ne vždycky i doktoři sami vědí na začátku, jakou tu diagnózu člověk má. Může se to nějakým způsobem proměňovat. A spíš bych řekl, že každý člověk ve chvíli, kdy se mu zhorší duševní stav, to zdraví, duševní, tak je určitě dobré to nějak řešit. A Fokus v tomhle může pomoci i lidem, kteří mají pocit, že mají teď depku z dětí. A protože se nikdy neví, jestli se to nerozvine do něčeho těžšího. A ten záchyt v tom začátku je vždycky lepší než to řešit později, až když to onemocnění je chronické. A samozřejmě ta hlavní cílová skupina pro nás jsou lidi takzvané jako SMI, což je těžké duševní onemocnění. A je to tak, že se snažíme ty lidi dostávat i ven z těch velkých nemocnic, aby zase mohli žít běžně jako v komunitě. Vlastně je to tak, že v současné době jsou i po tom covidu, jak jste sama říkala správně, že covid nám to dost rozstřelil. Možná u spousty lidí se zjistilo, že mají duševní onemocnění. V tuhle chvíli každý pátý člověk má tu zkušenost s nějakým duševním onemocněním, což je vlastně hodně lidí. Na středních školách a vůbec těch studentů, kteří mají duševní onemocnění a mnohdy těžké duševní onemocnění přibývá. Přibývá nám hodně mladých lidí. A je to tak.
Hana Potměšilová
A je duševní onemocnění běh na celý život nebo to může být jen krátkodobá životní etapa?
Petr Špaček
Záleží na tom, jaká je to diagnóza. Záleží na tom, jakým způsobem člověk se léčí. Jestli žije běžný život. Záleží na tom, v jakém sociálním prostředí člověk vyrůstá. Ale mám spoustu klientů, kteří měli jednou nějakou epizodu – ataku. Byli hospitalizovaní v nemocnici a od té doby, a už je to třeba 10 let, tak vlastně nikdy hospitalizovaní dál nebyli. Berou léky, pravidelně nějak dochází k psychiatrovi, ale pracují, fungují a pravděpodobně budou muset léky brát do konce života. Ale pak jsou zase klienti nebo lidi s duševním onemocněním, kteří mají nějakou epizodu a pak fungují normálně. Ale může se jim to zase někdy vrátit. Záleží na spoustě okolnostech, jak se k tomu člověk staví a jaké to duševní onemocnění má.
Hana Potměšilová
Mě tak napadá, proč díky tomu, že v minulosti nám věda, umění dala tolik úžasných děl hudebních, malířských, ale i vědeckých objevů, právě od lidí, o kterých víme, že měli nějaké duševní onemocnění. Proč stále kolem duševních onemocněních je tolik předsudků?
Petr Špaček
Myslím, že tohle je, jak jsem to nějak částečně říkal, myslím si, že to je i nějaký hlubší problém u nás ve společnosti.
Hana Potměšilová
A jenom v Čechách, nebo to vidíte třeba i v Evropě nebo celosvětově?
Petr Špaček
Záleží na tom, kde v Evropě, ale samozřejmě v některých zemích, nebo tady u nás si myslím, že je to ovlivněné také tím, že jsme tady 40 let měli komunismus a v podstatě ty lidé byli zavíraní do ústavů a nebyli moc pouštění ven. Pak se to po 90. roce nějak změnilo a teď jsme si řekli, že ty lidi tady jsou. No a zároveň je to určitě i možná nějaká nevědomost společnosti, že vlastně dost často, když běžnému člověku řeknu paranoidní schizofrenie, tak moc neví, co si pod tím má úplně přesně představit. Anebo si pod tím představí postavy z nějakého hororu nebo něco takového. A dost často to, co neznáme, tak toho se bojíme, protože je to pro nás nějakým způsobem nebezpečné. A proto si myslím, že dost často se lidi toho obávají, nevědí, jak komunikovat, jak mluvit s tím člověkem. A na druhou stranu je to tak, že lidé s duševním onemocněním mají nohy, mají ruce, mluví, vidí, slyší, normálně komunikují. Ale řeknou zaměstnavateli, že mají invalidní důchod třetího stupně. A ten zaměstnavatel neví na co. A to, že oni vlastně vnímají svět jinak, skrze to duševní nemocnění možná, proto třeba ty umělci, nevím, to je moje domněnka, pak vlastně jsou schopni vytvářet takhle krásný díla, protože prostě mají nějaký pohled navíc, tak vlastně proto to neznámo je pro nás nějak nebezpečné, nevíme o tom. A nevím, nemluví se o tom samozřejmě. Na druhou stranu covid, v tomhle si myslím, pomohl paradoxně, že se začalo víc mluvit o duševním nemocněním, víc se to zmiňuje a dělá se reforma psychiatrické péče a nějak běží centra duševního zdraví, která vznikají lokálně i snad nadále tak fungují a přináší to lidem, myslím, s duševním nemocněním nějaký další rozvoj a vlastně to, že mohou žít kvalitní život.
Hana Potměšilová
Takže víceméně největší bariérou při hledání práce pro člověka s duševním onemocněním je nepochopení toho, že duševní onemocnění není tou skutečnou bariérou. Když vám jako s Fokusem Praha začne klient, ať už z pozice klienta s duševním onemocněním nebo zaměstnavatele, pracovat, co ho často nejvíc překvapí? Začneme nejdřív tím zaměstnavatelem.
Petr Špaček
Myslím, že právě ty zaměstnavatele nejčastěji překvapí, že přijde člověk, který se s nimi normálně funguje.
Hana Potměšilová
Jako rovný s rovným.
Petr Špaček
Jo, jo, jo. My občas, když jdeme k zaměstnavatelům vyjednávat, třeba ještě bez klientů, tak s sebou bereme své kolegy nebo kolegyně peery, což jsou vlastně lidi se zkušeností s duševním onemocněním. Ale jsou to zaměstnanci Fokusu Praha. A to, že se mnou na té schůzce je peer, tak neřekneme na tom začátku, protože já se snažím nepředstavovat je jako peery. Ale ten peer v nějakou chvíli, po nějaké době schůzky se zaměstnavatelem, řekne ten svůj příběh. Oni na to vždycky koukají a říkají, počkejte, lidi, vy jste normální. Na vás není nic vidět. Máte vysokou školu. Oni říkají, ano, mám vysokou školu. Což je hrozně hezká situace, kdy se odbourají ty bariéry a vlastně ten člověk si říká, no jo, tak mám tady člověka s duševním onemocněním, ale ten člověk vypadá normálně a normálně funguje, normálně komunikuje.
Hana Potměšilová
Když za vámi přijde člověk, který má duševní onemocnění, zaklepe na dveře a přijde a řekne: „Potřebuju se sebou něco udělat. Chci pracovat, nemám kde bydlet, neberu žádný příspěvek. Teď jsem spal 4 týdny po ubytovnách.“ Co budete dělat?
Petr Špaček
Ideálně ho nasměrujeme na správný region v Praze, protože těch poboček je víc.
Hana Potměšilová
Kolik jich je a kde?
Petr Špaček
Mám tady letáček, který je pro zaměstnavatele.
Hana Potměšilová
To nevadí, informace se v něm najdou.
Petr Špaček
Informace se najdou určitě na webu Fokusu, kde jsou přehledně služby rozdělené, protože jsou centra duševního zdraví, komunitní týmy, a pak jsou nějaké specializované služby typu týmu podpory zaměstnávání, nebo Dostuduj.fit, což je služba, která pracuje s mladými lidmi. Do toho máme Recovery house, Mosty, a ještě další volnočasové služby, je toho hodně. Když ten člověk zaťuká, tak my se s ním sejdeme, domlouváme se na tom, kromě nějaké povinné administrativy, kterou musíme udělat, že se domlouvá smlouva, souhlasy, individuální plánování, a tak v podstatě s tím člověkem si řekneme, co je potřeba dělat. S někým pracuje třeba jeden člověk, když je to nějaká zakázka v oblasti práce. A pokud, jak jste říkali, je to takový komplexní případ, tak s ním může pracovat celý tým, což jsou právě třeba ty týmy center duševního zdraví, tam spolu pracují sociální pracovníci a zdravotníci a začnou řešit komplexní potíže toho člověka. A zároveň k tomu využíváme další, ať už instituce typu úřad práce, nebo třeba neziskové organizace. Může se stát, že to je cizinec a u nás zrovna nikdo nemluví tím jazykem, takže jsme takhle propojeni a snažíme se vždycky těm lidem poskytnout tu nejlepší péči a spolupracujeme přesně skrz na skrz ať už s dalšími organizacemi, nebo i se státní správou, se státními institucemi, jak jsem říkal, typu úřadu práce.
Hana Potměšilová
Jak Fokus Praha dlouho funguje v Česku?
Petr Špaček
Mám pocit, že teď bylo výročí třicet pět let.
Hana Potměšilová
Ty postupy, které používáte, tak vychází z vaší praxe, nebo třeba jste provázáni s nějakými kolegy v zahraničí?
Petr Špaček
Já myslím, že v devadesátých letech, kdy Fokus začínal, tak některé věci asi byly možná pokus/omyl. Protože moc ty metody nebyly, ale bylo to spíš takový najít alternativu k těm velkým institucím a mít komunitní léčbu.
Hanka Potměšilová
Tak ono, jak jste zmínil, 40 let psychiatrická péče byla často uzavřená. Byly to pouze léčebny a lidé, kteří prošli léčebnou, byli vnímáni jako někdo, kdo je na okraji společnosti.
Petr Špaček
Pak jsme se, přes různé zahraniční metody, dostali zhruba kolem roku 2016 k metodě IPS, což je Individual Placement and Support.
Hana Potměšilová
To už bylo vlastně po rozběhnutí komplexní změny psychiatrické péče. To už došlo k reformě, že?
Petr Špaček
Jo, jo, jo. Předtím se vlastně dělalo takzvané podporované zaměstnávání. A tahle metoda, která vychází z podporovaného zaměstnávání.
Hana Potměšilová
A ještě řekněte tu zkratku, co to je – IPS.
Petr Špaček
IPS je Individual Placement and Support neboli individuální umístění a následná podpora. Je to metoda z Ameriky a v podstatě jde o to, ve zkratce, že ve chvíli, kdy ten klient přijde a řekne: „Chci pracovat.“ a je namotivovaný, tak my se snažíme co nejrychleji ho dostat do práce. Protože víme, že u lidí s duševním onemocněním se zdravotní stav všelijak houpe. A pravděpodobně, když teď chce hledat práci, tak je na tom docela dobře. A když mu najdeme práci, tak potom ve chvíli, kdyby měl nějaký zdravotní propad, tak použijeme veškeré běžné věci, typu neschopenka nebo home office, sick day. Anebo taky se může stát přesně, zemře nám někdo blízký a zrovna se cítíme dobře. A už vlastně jsme v rovině duševního, nebo určitě jsme v rovině duševního zdraví, jenom to asi zvládneme a neskončíme jako hospitalizovaní.
Hana Potměšilová
Pokud vím, propojení nejen s Fokusem Praha, ale i s dalšími regionálním Fokusy v rámci Kariéry bez bariér, respektive našich kolegů a poradců v Kariéře bez bariér funguje, máte nějaký příklad, kde to funguje tak, že to můžeme ukázat jako názorný příklad, podle kterého by se mohli ostatní řídit?
Petr Špaček
Mám. Je to od kolegyně z Fokusu Tábor, kdy jsme se o tom s kolegyní bavili, tak Fokus má klienta, kterého navázali na úřad práce. Úřad práce mu zprostředkoval rekvalifikaci na asistenta pedagoga a klient v tuhle chvíli pracuje jako asistent pedagoga. Úřad práce mu to schválil, zaplatil a jsou ve spolupráci jsou propojeni a podařilo se to. Takže krásný příklad toho, kdy nám to takhle hezky zafunguje.
Hana Potměšilová
Metodika IPS je poměrně komplexní, složitější nebo spíš delší na vysvětlování. Proto já odkážu v rámci našeho podcastu na jiný podcast právě s kolegou Petrem Špačkem. Na jehož odkaz najdete informaci v dolní části našeho podcastu v textu, který se k našemu dnešnímu rozhovoru váže. Ale já se vrátím k té práci. Pane Špačku, jak dlouho trvá klientovi, když k vám přijde, je připravený na tu životní změnu, chce pracovat. Jak dlouho trvá mu tu práci najít?
Petr Špaček
Jak kdy. V případě, že přijde klient a chce takovou práci, kdy my třeba zrovna víme, že u spolupracujících zaměstnavatelů mají takovou pozici, tak to může být třeba v řádu týdnů. Ale zároveň jsou i klienti, kde to může trvat půl roku, rok. Někdy se nám klienti vrací, záleží na tom, často klienti přijdou a vlastně na tom začátku nevědí, co by chtěli dělat. A to můžou být buď mladí lidé nebo naopak lidé, kteří byli dlouho hospitalizovaní nebo vlastně teď nepracovali. A někdy to děláme i tak, že se zkouší pokus/omyl, když vlastně nevědí, tak nastoupí do práce, zjistí, že jim to úplně nevyhovuje, tak hledáme jinou. A je to fakt různé, podle toho, jak velkou motivaci má samotný člověk pro hledání práce a jestli chce hledat každý týden nebo jednou za měsíc. Protože ta škála možností, jak s těmi klienty spolupracovat a jak si člověk chce hledat práci je dost velká. A každému se přizpůsobujeme individuálně. A někdo, kdo třeba dlouho nepracoval a teď chce vstoupit po 20 letech na trh práce, tak tam musíme třeba trochu zvolnit a vlastně nejdřív nějak ukázat, jak to dneska funguje. Protože tak, jak on byl zvyklý, tak to mohlo být v tom jeho odvětví nebo v profesi tak to mohlo být jinak, než je to dneska.
Hana Potměšilová
Máme tady personalistu nebo majitele firmy, kteří se rozhodnou dát příležitost někomu s duševním onemocněním. Čím víc těch podnětů budeme mít, o to lepší pro vaše klienty. Jak mají ideálně postupovat? V náboru, v komunikaci, v prvotní komunikaci s tím člověkem, co je nejdůležitější?
Petr Špaček
Já myslím, že nejdůležitější je se s tím člověkem bavit úplně normálně, jako s kterýmkoliv jiným. Odkázal bych na brožurku, kde je devatero komunikace a je to jeden z těch bodů. A než se ptát na diagnózy nebo na to, co máte za potíže, tak se spíš ptát na silné stránky. Na to, co vám vlastně jde. Případně se ptát na to, třeba v čem byste potřeboval, aby to pro vás bylo schůdné nebo pochopitelné. Mnohdy jsou to takové nuance. Třeba často klienti mohou být ve stresu z toho, když jim zaměstnavatel ráno dá seznam úkolů, co mají za ten den udělat. A stačí jenom, když ten úkol jim budou dávat jeden po druhým. Nebo jim vytvoří, když se to týká třeba úklidu, tak jim vytvoří, nebo někdy to děláme ve spolupráci, že jsme tam první den s klientem a zapisujeme si, co klient dělá a to, co říká zaměstnavatel, že by měl dělat. A pak z toho vytvoříme návod, kde napíšeme, že tenhle hadr se používá tady na to, tady ten přípravek na to a vyvěsíme to na úklidovou místnost. A dost často pak zaměstnavatelé říkají, to je výborný, můžu si to ofotit a můžu to dát i na jiné pobočky, že bych to použil taky. Takže myslím si v tom základu vlastně běžný přístup. A zkoušet se ptát těch lidí, v čem by třeba oni potřebovali změny.
Hana Potměšilová
A měl by být i ten přístup přísný, jako dodržování pracovní doby, chodit do práce na čas, dodržování přestávek. Má být zaměstnavatel stejný jako ke komukoli i u člověka s duševním nemocněním?
Petr Špaček
No, to je taková záludná otázka. To záleží na tom, jak kde. Jsou profese, kde je potřeba to nějak dodržovat. A pokud všichni na pracovišti třeba ve výrobním závodě děláme tohle, tak ten náš klient taky je schopen to dělat, nebo člověk s duševním nemocněním. Ale spíš je potřeba se podívat na to, že to může být úprava v podobě třeba pracovní doby. Většina našich klientů hledá práci na zkrácené úvazky nebo třeba směnnost. Nemohou pracovat v noci, třeba berou léky, potřebují nějaký stabilní režim, tak ve chvíli, kdy pracují na směny, tak se jim režim rozhodí. Může to být úprava v tom, že mohou potřebovat častěji pauzu. Ale o to si pak prodlouží pracovní dobu. Ono to spíš je o tom nedělat nějaké úlevy, které by byly na úkor ostatním pracovníkům. Ale domlouvat se na tom přesně, jak to teda vymyslíme, když potřebujete každou hodinu si jít na chvíli sednout, napít se a něco si sníst, což může být třeba u lidí s diabetem to samé, pak zůstanete o půl hodiny déle nebo o půl hodiny dříve jdete do práce. Takže někdy mnohdy stačí drobné úpravy a funguje to.
Hana Potměšilová
Jak už jsme si řekli, covid nám zamával společností, takže úplně není neběžné, že by mohl někdo v týmu zjistit, že kolega možná padá třeba do nějaké diagnózy či onemocnění. Jak v takovém případě reagovat jako kolega, nadřízený, majitel firmy?
Petr Špaček
Myslím si, že ideální je s tím člověkem se bavit, zeptat se ho na to.
Hana Potměšilová
A vzít ho třeba na oběd a neformálně se pobavit? Co byste volil vy, na první dobrou, ideální?
Petr Špaček
Na první dobrou..no spíš podle zvyklosti té firmy. Protože jestli je to tak, že s ředitelem na obědě jsem v životě nebyl a najednou mě pozve na oběd, tak bych si to mohl vykládat všelijak. Třeba, že mě chce povýšit. Ale určitě je asi dobré se o tom bavit ve spíše neformálním prostředí, využít nějakou chvíli nebo nějakou pauzu, něco takového. Případně využít i třeba člověka, který může být tomu zaměstnanci blíž než já, jako ředitel. Mnohdy na některých pracovištích, v některých firmách bývají tzv. důvěrníci, nebo ještě občas to nazývá nějak jinak, což jsou lidé, kterým se mohu svěřovat tady s těmi věcmi. No a ve chvíli, kdy zjistím, že to asi bude vážnější než jenom to, že nevím, nechci banalizovat nějaké věci, ale než jenom to, že nevím, prostě jsem si nekoupil/koupil špatný boty a mám depresi, tak pak kontaktovat třeba nás, nebo organizace typu Fokus Praha, jsou všude po republice, takže kdekoliv se na ně někdo obrátí, tak jsou schopni zprostředkovat pomoc nebo dát kontakt na někoho, kdo tu pomoc může poskytnout.
Hana Potměšilová
A když se na vás obrátí zaměstnavatel, je ta služba bezplatná, nebo musí počítat s nějakou úhradou?
Petr Špaček
Je bezplatná. Všechny ty služby jsou bezplatné, kromě služby bydlení v sociálních pracech, tak tam se nějaký poplatek za nájem platí, ale jinak jsou všechny zdarma.
Hana Potměšilová
Tak určitě v tomhle i platí, dodáte, že v momentě, kdy zaměstnavatel komunikuje s poradcem z Kariéry bez bariér, tak ví, že poradce ho určitě pošle k vám, dá mu přesný kontakt a adresu, takže nemusí hledat například u vás na stránkách stačí jít na www.karierabezbarier.cz, najde kontakt na naše poradce, a ti ho odkážou na vašeho kolegu nebo kolegyni v regionu. Co je podle vás největší úspěch zaměstnání člověka se zdravotním, nebo pardon, s duševním onemocněním?
Petr Špaček
No, já myslím, že největší úspěch je, když ten člověk je prostě sám se sebou nějak spokojený. A je to jedno, jestli má teď dobrou práci, nebo bydlení, nebo jestli jel na dovolenou. Myslím si, že je to takové tady a teď. Prostě teď jsem spokojený, tak se mám dobře, mnohdy tito lidé nemají jednoduchý život. A myslím si, že každá chvilka, kdy jsou spokojení a zrovna jsou s námi na schůzce a tam si povídají s někým, kdo je nějak respektuje a přijímá, tak to pro ně může znamenat mnoho.
Hana Potměšilová
A ta možnost pracovat je součástí toho úspěchu, anebo když jsem se sebou spokojený, že si najdu práci, která mě bude bavit a ve které vykvetu.
Petr Špaček
Já myslím, že práce do toho určitě spadá a je to přesně to, nebo v ideálním případě, když tu práci, jako každý z nás většinou, když hledá práci, tak si ji nehledá jenom kvůli penězům, i když to bývá hlavní důvod, ale je ideální, aby nás ta práce bavila. A když se tohle podaří u klientů, což se v podstatě daří, tak myslím, že je to velký úspěch. A vidíme to pak na klientech. Vidíme, teď máme paní, která v podstatě každý rok byla několikrát hospitalizovaná, teď pracovala na recepci a letošní rok není hospitalizovaná ani jednou. Krásně je vidět, že to funguje.
Hana Potměšilová
Dal jste příklad recepce. Máme nějaké příklady, buď už konkrétních zaměstnavatelů, nebo je nemusíme jmenovat, protože příklady táhnou.
Petr Špaček
Já asi nebudu jmenovat ty firmy, ale obory podnikání. V podstatě škála lidí s duševním onemocněním je velmi pestrá. Není to tak, že by si duševní onemocnění vybíralo podle sociálního statutu. Takže máme lidi, jak s vysokoškolským vzděláním, tak lidi, kteří nemají dostudovanou ani střední školu. A práci hledáme ve všech možných oborech. Od manažerů bank, doktorů, všech možných profesí, až po pozice třeba úklidu. I když sám o sobě úklid není úplně jednoduchá práce. Dost často si lidé myslí, že klienti přicházejí a říkají, že by chtěli dělat úklid a že už je IT nebaví. A když jim vysvětlíme, co všechno úklid může obnášet, tak říkají, že se asi zpátky vrátí k tomu IT.
Hana Potměšilová
Je to klidnější.
Petr Špaček
Je to klidnější. Máme různé profese. Máme paní, co řídí tramvaje, která úspěšně zvládla udělat zkoušky. Zároveň máme i dost lidí, co řídili tramvaje a jsou našimi klienty, protože ta práce není jednoduchá.
Hana Potměšilová
S těmi lidmi.
Petr Špaček
S těmi lidmi. A daří se nám obsazovat ve všech možných oborech. Je to tak, že mnohdy zaměstnavatel neví o tom, že zaměstnává člověka s dušením onemocněním, protože ve chvíli, kdy ten člověk nemá ani přiznanou invaliditu a je schopen fungovat, a nechce, aby my jsme do toho jednání se zaměstnavatelem nějak vstupovali, tak ten zaměstnavatel o nás ani neví. A zároveň jsou klienti, kteří potřebují provést celým tím procesem hledání práce. A ten zaměstnavatel pak o nás ví a velmi často, nebo většinou se nám pak stává, že se na nás obrací znovu a říká, že ta spolupráce je super, že jsme udělali takový předvýběr, že jim to ušetří čas. Takže ve všech možných odvětvích.
Hana Potměšilová
Má právo poslat zaměstnavatel svého zaměstnance na nějakou mimořádnou pracovně lékařskou prohlídku, pokud se pouze domnívá?
Petr Špaček
Nemůže se ptát na diagnózu, neměl by se ptát na diagnózu, setkáváme se s tím. Je to tak, že zaměstnavatel má možnost toho člověka poslat na lékařskou prohlídku, což pořád dneska funguje, že ve chvíli, kdy člověk nastupuje do práce, tak většinou absolvuje vstupní lékařskou prohlídku a takzvaný závodní doktor řekne zaměstnavateli, jestli je na tu pozici vhodný nebo není, ale není to tak, že by tam psal: není vhodný, protože má paranoidní schizofrenii. To zůstává u toho doktora. A jak jsem říkal, není to o diagnózách. Když bychom vedle sebe postavili lidi s úzkostnou poruchou – deset lidí, tak každý bude jiný. Takže nemyslím si, nemůže se na to ptát, je to diskriminační a myslím se, že mu to ani nic neřekne. Přesně, ať se teda ptá na, jak jsme zmiňovali, silné případně slabé stránky nebo na to, co vlastně by mu pomohlo v tom, aby práci mohl dělat dobře. Ono to totiž funguje dost často tak, že mám firmu a stane se mi, že někdo onemocní duševním onemocněním a chci si ho udržet. Tak bylo by fajn než ho propouštět, tak se s ním bavit o tom, jak bychom to mohli udělat, abyste tady zůstal/zůstala i nadále. A funguje to.
Hana Potměšilová
Jsme v závěru. Fokus Praha je tady pro?
Petr Špaček
Lidi se zkušeností s duševním onemocněním.
Hana Potměšilová
Fokus Praha nabízí?
Petr Špaček
Fokus Praha nabízí podporu v sociálně zdravotní oblasti.
Hana Potměšilová
Fokus Praha může propojit?
Petr Špaček
Zaměstnavatele s klienty případně dalšími odborníky.
Hana Potměšilová
S Fokusem Praha se můžete spojit?
Petr Špaček
Ideálně skrze stránky www.fokus-praha.cz
Hana Potměšilová
Tedy www.fokus-praha.cz. Pan Petr Špaček byl hostem našeho dalšího podcastu Kariéry bez bariér. Já jsem Hana Potměšilová, s vámi všemi se loučím a těším se opět příště. Na viděnou a na slyšenou.
Podcast Kariéra bez bariér vznikl v rámci projektu Podpora zaměstnanosti osob se zdravotním postižením, který je financován z operačního programu Zaměstnanost Plus.
